Vztahy veřejnosti a politiků jsou různé. Což se u nás vědělo už za dob socialismu, kdy jsme si třeba neoficiálně pokládali otázku, jaký je rozdíl mezi americkým a československým prezidentem. Že do toho amerického se voliči strefují celé jeho funkční období, dávají mu pořádně zabrat a neberou si servítky, ale po skončení jeho funkčního období na něj s láskou vzpomínají, zatímco my toho našeho po celé jeho působení vychvalujeme, a když je sesazen, nakydáme na něj špíny habaděj.
A nejsou jenom tyto dvě situace. Zrovna tak jsou i v dnešním světě režimy, v nichž se ti nahoře, a nemusí to být jenom prezidenti, povinně glorifikují, zatímco jinde jsou vlády svému lidu lhostejné nebo dokonce neuznávané.
A podobně proměnliví jsou naši politici vlastně i dnes. Zatímco po některých není po celé jejich funkční období ani vidu, ani slechu, jiní se nám objevují na obrazovkách televize i v jiných zpravodajstvích docela často, vesměs v nelichotivých souvislostech. Takže na ně v žádném případě nemůžeme být pyšní. Pokud se totiž jejich práce nějak projeví, pak obvykle ne tak, jak bychom si my lidé přáli, jak by to bylo žádoucí. Ale jakmile nadejde čas voleb, objeví se všichni a všichni do jednoho se nás také snaží přesvědčit o tom, že právě oni jsou ti nejlepší z nejlepších.
Chlubí se vším, co se povedlo, a to klidně i bez ohledu na to, je-li to jejich zásluha nebo ne, mizerné výsledky podávají tak, abychom měli pocit, že jde o výsledky dobré, a pokud už se něco vysloveně nepovedlo, házejí to na politiky, kteří jim konkurují. Jen abychom volili ty správné, tedy je. A ať už volby dopadnou jakkoliv, jedním si můžeme být jisti. A to tím, že jakmile budou sečteny hlasy a rozděleny mandáty, vše zase vyšumí do ztracena. Vítězové voleb se odeberou do svých kanceláří, aby si tam užívali výhod svých postů, poražení si někde lížou rány a začínají chystat odvetu. A lidé? Těm nezbývá než doufat, že ti, kdo se ocitli u moci, udělají i něco dobrého.